Systém českých souhlásek

SOUHLÁSKY

Podstata souhlásek

Při tvoření souhlásek jde o artikulační děje podstatně rychlejší (pohyby malých částí artikulačních orgánů). Cílem souhláskové artikulace je vytvořit mluvidly v hláskovacím traktu překážku výdechovému proudu. Třením výdechového proudu o překážku vzniká třecí šum, který - na rozdíl od vokálů - pokládáme za podstatný akusticky rys konsonantů. Platí to především o konsonantech vlastních (šumových), v daleko menší míře o malé skupině konsonantů tzv. sonorních (sonor, sonorantů).

Při artikulačním popisu souhlásek nesmíme zapomínat na skutečnost, že jde vlastně o koartikulační děj, přesněji řečeno o nosnou artikulaci samohlásky, která je artikulací souhláskovou modifikována.

Pro popis tvoření souhlásek je účelné vyznačit jednotlivé fáze:

	počáteční fáze - intenze mluvidla dostávají z klidového postavení (nebo z artikulačního postavení při předcházející hlásce) do artikulační ho postavení konsonatu, který má být vytvořen
	vrcholová fáze - tenze mluvidla jsou v postavení typickém pro hlásku (v daném hláskovém okolí) a v níž obvykle déle (tj. po dobu trvání hlásky) setrvávají
	závěrečná fáze - detenzí mluvidla opouštějí postavení ve vrcholové fázi a přecházejí buď do postavení klidového nebo směřují k vrcholovému postavení následující hlásky

 

Třídění podle způsobu tvoření

Překážka, kterou stavějí mluvidla do cesty výdechovému proudu, může být:

	úplná, překážkou je závěr (okluze), který zcela uzavírá průchod vzduchu dutinou ústní v okamžiku zrušení překážky vzniká krátký charakteristický šum, který se podobá výbuchu (explozi) sonorní souhlásky (nosové) mají šum exploze velmi slabý, popř. chybí vůbec souhlásky, jejichž podstatou je závěr, nazýváme závěrové, okluzívy (také explozívy)
	částečná. překážkou je úžina v hláskovacím traktu - jde o zúžení cesty výdechovému proudu při tření vzduchu v této úžině vzniká třecí šum, který zní po celou dobu trvání hlásky takto tvořeným souhláskám říkáme úžinové, frikativy vytvoření úžiny vyžaduje větší artikulační úsilí než tvoření závěru

U malé skupiny souhlásek se vyskytují postupně oba typy překážky; těmto souhláskám říkáme polozávěrové, semiokluzívy (také poloúžinové), afrikáty. Překážka je ve svém počátku úplná (tedy podobná závěru), je však oslabena a postupně přechází v úžinu.

 

Podle způsobu tvoření dělíme české souhlásky do těchto kategorií:

	s.  závěrové (okluzívy), někdy podle způsobu zrušení překážky nazývané též ražené, výbuchové (explozívy): p, t, ť, k, b, d, ď, g; m, n, ň
	s. polozávěrové (semiokluzívy) - podle způsobil vzniku šumu zva­né též polotřené, nejčastěji afrikáty: c, č
	s. úžinové (konstriktivy) - podle způsobu vzniku šumu zvané též třené (frikativy, někdy též spiranty) vlastní úžinové s. (středové), k nim patří: f, v, s, z, š, ž, j, x (= ch), h boková s. (laterála): l kmitavé s. (vibranty): r, ř

 

Třídění podle místa tvoření

Při tvoření souhlásek vzniká překážka na různých místech hláskovacího traktu a aktivní činností různých artikulačních orgánů.

	1. s. retné (labiály); při jejich tvoření se překážka vytváří pomocí rtů: a) obouretné (retoretné, bilabiály); překážka je vytvořena oběma rty: p, b, m b) retozubné (labiodentály); souhlásky tvořené spoluprací horního rtu a dolních zubů: f, v
	2. s. zubodásňové (alveodentály); souhlásky tvořené přední částí (špičkou) jazyka proti oblasti horních řezáků a dásňového výstupku. a) rozeznáváme přední dásňové (praealveoláry), např. t, dy n, s, z, c, l, r, ř b) zadní dásňové (postalveoláry), tj. š, ž, č
	3. s. předopatrové (tvrdopatrové, palatálý) se tvoří hřbetem jazyka proti tvrdému patru: ď. ť, ň, j
	4. s. zadopatrové (měkkopatrové, veláry) se artikulují zadní částí hřbetu jazyka proti měkkému patru: k, g, x (= ch)
	5. s.  hrtanová (laryngála) je tvořena v hrtanu - artikulujícím orgánem jsou zde hlasivky: h a také tzv. ráz (značí se [?])

 

Třídění podle znělosti

Při tvoření některých souhlásek jsou hlasivky od sebe oddáleny, nekmitají a propouštějí výdechový proud, aniž vytvářejí hlas. Jiné souhlásky jsou po celou dobu artikulace doprovázeny hlasem, který je - zejména u sonor - tvořen podobně jako při artikulaci samohlásek. Souhlásky prvé skupiny nazýváme neznělé (dříve též nehlasné), druhé pak znělé (dříve hlasné).

Výjimkou z řady souhlásek jedinečných je [ř], které má v některých hláskových spojeních a v postavení na konci slova neznělou podobu [ř°].

 

	s. párové neznělé: p, t, ť, k, f, s, š, x, c, č, [ř°] znělé: b, d, ď, g, v, z, ž, h, [dz], [dž]
	s. nepárové znělé (jedinečné): m, n, ň, l, j, r, ř

 

Třídění podle nosovosti

Většina souhlásek je tvořena tak, že měkké patro je zdviženo a uzavírá průchod z dutiny hrdelní do dutiny nosní. Při tvorbě některých souhlásek (sonorních = nosních) je tento průchod volný. Rozlišujeme tak souhlásky:

	nosní - nazály plně se zapojuje dutina nosní: m, n, ň; měkopetrové (velární) n před s. k, g
	ústní - orální všechny ostatní s.

 

Třídění podle artikulujícího orgánu

místo artikulace		artikulující orgán
retné		retné
zubodásňové		předojazyčné
předopatrové		středojazyčné
zadopatrové		zadojazyčné
hrtanové		hlasivkové