SAMOHLÁSKY

Podstatou samohláskové artikulace je snaha udržet průchod hláskovacím traktem co nejvolnější. Na artikulaci českých samohlásek se největší měrou podílí jazyk. Podle jeho pohybu z neutrálního postavení určujeme dvě základní hlediska třídění:

	jde o pohyb svislý (vertikální),
	a vodorovný (horizontální).

Neutrální postavení hláskovacího traktu odpovídá artikulaci neutrální samohlásky [Ə], která ovšem nepatří mezi vlastní české hlásky.

 

Třídění artikulační

Z hlediska vodorovného pohybu jazyka třídíme samohlásky na:

	střední,
	přední
	a zadní.

Z hlediska svislého pohybu jazyka rozlišujeme samohlásky:

	středové,
	vysoké
	a nízké.

Další dělící hlediska, která se v češtině uplatňují jen sekundárně, jsou:

	tvar rtů, jde o tvary od zaokrouhlení až k zaostření
	čelistní úhel různé stupně otevřenosti čelistí
	a napjatost artikulujícího orgánu (jazyka). velikost artikulačního úsilí

Důležitým orgánem pro artikulaci českých samohlásek je měkké patro, které uzavírá vstup do dutiny nosní. Čeština nemá samohlásky nosové.

 

Dvojhlásky

Jako dvojhláska (diftong) se označuje spojení dvou samohláskových prvků v jedné slabice.

V dvojhlásce se spojuje samohláskový prvek, který vytváří jádro dvojhlásky (vrchol diftongu) s prvkem označovaným jako polosamohláska (polovokál).

české ou tedy  tvoří složka: o-ová - vrchol dvojhlásky je podobná samohlásce zadní středové [o] u-ová (u-ový polovokál) je kratší než zadní vysoké [u]

Podle toho, zda se vrchol diftongu nachází v jeho počáteční fázi, nebo v části koncové, rozlišujeme dvojhlásky:

	klesavé (vrchol na počátku, polovokál následuje),
	stoupavé (polovokál předchází před vrcholem).

V češtině se vyskytují pouze dvojhlásky klesavé.

	ve všech je druhou složkou neslabičný, polovokalický prvek u-ový
	v domácích slovech (citově neutrálních) je pouze dvojhláska [ou]
	v slovech cizího původu nebo v domácích slovech emocionálních také [au] a [eu]