Základní třídění hlásek

	základní jednotkou souvislé řeči je slabika
	tu lze nadále dělit na hlásky vokály - samohlásky konsonanty - souhlásky
	počet hlásek a jejich spojování nejsou ve všech jazycích stejné - platí však určité obecné zásady společné všem jazykům: jádro slabiky tvoří obvykle vokály jde o tónové hlásky při jejich tvoření je průchod hláskovacím traktem nejvíce uvolněn ostatní hlásky - konsonanty jsou vyznačeny přítomností překážky v hláskovacím traktu, vytvořené buď zúžením nebo závěrem ty se připojují k samohláskám - většinou jádro slabiky netvoří z konsonantů může tvořit v češtině jádro slabiky pouze r, l, m

    hlediska dělení hlásek

podle hodnot měřitelných fyzikálně, rozeznáváme dva základní okruhy dělení: artikulační dělení podle nastavení mluvidel a jejich pohybů akustické dělení podle zvukové skladby hlásek percepční dělení

 

Čeština má 36 fonémů (10 samohlásek, 1 dvojhláska, 25 souhlásek) a 42 hlásek (10 samohlásek, 1 dvojhláska, 31 souhlásek). Tzn., že každý foném má svou hlásku, nikoliv ale naopak. Do systému hlásek se mimo jiné řadí:

	ráz
	zadopatrová varianta hlásky n
	neznělá varianta hlásky ř
	znělá varianta hlásky ch
	znělé varianty polozávěrových souhlásek c, č vyslovovaných jako dz, dž

 

FONETIKA

Vymezení předmětu fonetiky (podle Dokulil, M. a kol.: Mluvnice češtiny 1. Academia, Praha 1986.)

    Zkoumáním zvukové stránky jazyka se zabývají dvě vědní disciplíny: fonetika a fonologie. Jde o dva samostatné obory, které se však navzájem doplňují a vzájemně využívají svých poznatků i metod. Fonetika se obvykle vymezuje jako věda zkoumající:artikulační, akustickou a percepční stránku zvukových prvků, a to tak, jak se projevují v mluvených, resp. vůbec zvukových projevech.

    Fonologie, mladší z obou věd, se vyvíjela jako reakce lingvistů na nedostatek funkčního přístupu k hodnocení zvukového materiálu jazyka. Tento nedostatek byl způsoben značným množstvím základních problémů, jejichž řešením se fonetika musela zabývat přednostně. Z šíře vymezené fonetiky se fonologie vyčlenila jako samostatný lingvistický obor v dvacátých letech tohoto století. Za předchůdce fonologie lze pokládat tvůrce tzv. hláskových písem a pravopisných soustav. Také reforma českého pravopisu provedená v poč. 15. stol. J. Husem je v zásadě fonologická (označuje příznakové řady dlouhých samohlásek a „měkkých" souhlásek). Teorie fonologie vychází především ze dvou zdrojů: z učení o fonému polského jazykovědce J. Baudouina de Courtenay, působícího na ruských univerzitách, a z názorů švýcarského lingvisty F. de Saussura na systémovost jazyka.

    Zatímco fonetika se přednostně zaměřuje na zkoumání zvukových prvků jazyka z hlediska jejich objektivních (artikulačních, akustických ap.) vlastností, pro fonologii jsou relevantní jen ty vlastnosti zvukových prvků, které mají v daném jazyce určitou komunikativní funkci. K zjištění, které fonetické vlastnosti zvukových prvků jsou v daném jazyce relevantní a které nikoli, dochází fonologie stanovením tzv. fonologických protikladů. Fonologie se zaměřuje přednostně na zkoumání systémové podstaty zvukové složky jazykových projevů.

 

Fonetika

nauka o zvukové stránce jazyka z pohledu: artikulačního (tvoření hlásek, výslovnost v souvislé řeči) akustického percepčního (vnímání mluveného jazyka)

 

Rozdělení fonetiky

Takto pojatá vědní disciplína má svá zvláštní odvětví, která spolu navzájem souvisejí. Výklady týkající se zvukové stránky jazyků vůbec podává:

	fonetika obecná zkoumá např. otázku podstaty slabiky, souvislosti přízvuku a melodie, obecné otázky produkce a percepce řeči ap.
	fonetika konkrétního jazyka (např. češtiny)
	fonetika synchronní zabývá se jazyky v jedné vývojové etapě, např. jazyky současnými
	fonetika diachronní všímá si historického vývoje zvukových jevů v daných jazycích
	fonetika aplikovaná zabývá se konkrétním použitím jazyka např. při vyučování cizím jazykům, ve výuce jevištní řeči, v uměleckém přednesu, v logopedii, v telekomunikační praxi, při zkoumání slyšitelnosti řeči v akustice prostoru, při řešení problematiky řízení automatů mluvenou řečí ap.

 

Fonetika a ostatní vědní obory

	o fonetice a příbuzných vědách se hovoří jako o fonetických vědách
	náleží do oboru lingvistika
	zabývá se zjišťováním a stanovováním výslovnostních norem spisovného jazyka a jejich kodifikací
	v této kodifikační činnosti je samozřejmá její spolupráce při úpravách pravopisu, protože soubor výslovnostních norem spisovného jazyka (ortoepie) je analogický souboru norem pravopisných psaného spisovného jazyka (ortografie)
	běžná je spolupráce fonetiky s dialektologií při vytváření lingvistických atlasů a zvukových archívů, které shromažďují důležitý, pro budoucnost v mnoha případech již nenahraditelný, lingvistický materiál
	fonetika čerpá z anatomie a fyziologie mluvních a sluchových orgánů široké uplatnění v mluvní praxi při výuce profesionálních uživatelů mluveného slova (učitelů, herců, zpěváků, hlasatelů, řečníků ap.)
	přispívá tak k vyjasňování problémů osvojování lidské řeči dítětem logopedie (výchova k správné mluvě a předcházení a odstraňování poruch řeči) foniatrie (lékařská věda o léčení a nápravě poruch hlasu a mluvních orgánů vůbec) audiologie (vědě o fyziologii a patologii sluchového orgánu a slyšení)

 

    Dnes můžeme dosti zřetelně odlišit dva samostatné směry, které se zabývají zvukovou stránkou jazyka: akustiku řeči a akustickou fonetiku. První z nich se zabývá zkoumáním řečového signálu z hlediska čistě fyzikálního a teprve sekundárně obrací pozornost na hledisko jazykové. Akustická fonetika, která specifickým způsobem využívá pojmového aparátu akustiky, se sice zabývá zkoumáním téhož řečového signálu, avšak pojímá jej jako zvukovou realizaci jazykového kódu.

    K těsné spolupráci fonetiků a techniků (akustiku, telekomunikačních techniků ap.) vede i rozvíjející se automatizace v průmyslu, nové a přísnější požadavky kladené na řídící prvky výrobních procesů, které se dají namnoze řešit použitím samočinných počítačů. Stále častěji se objevuje požadavek řídit tato složitá zařízení mluveným slovem.

    Fonetika je tedy v současné době stále více inderdisciplinámím vědním oborem se společensky velmi významnou aplikační vazbou pro praktické využití výsledků základního výzkumu.

 

Fonetická transkripce

	pro potřeby věrného zachycení podoby řeči se používá tzv. fonetická transkripce.
	systém grafického přepisu, kde téže hlásce odpovídá vždy jeden a tentýž grafický znak a témuž znaku odpovídá vždy pouze jediná hláska
	vždy se píše v hranatých závorkách [  ]
	k přepisu zvukové podoby češtiny se užívá znaků české abecedy
	každé hlásce přiřazujeme znak, kterým hlásku obvykle v písmu označujeme např.: souhl. "d" přepisujeme jako  [d] - tzn.: [hada] ale [hat]; "ch" = [x], "y" = [i] = [xitrí] někdy se k fonetickému přepisu používají grafické značky, které nejsou součástí českých grafémů, jde o: zadopatrové n - venku, Kongo slabikotvorné l, r, m - vlk, krk, sedm neznělé ř - tvář znělý odstín ch - abych byl ráz - v únoru znělé odstíny polozávěrových [c], [č] - leckdo, léčba obouretné v - krev, pravda

 

Pro názornost: např. divný [divní], nikdy [ňigdi], vztah [fstax], zpěv [spjef], dieta [dijeta].

 

FONOLOGIE

    Fonologie se zabývá zvukovou stránkou jazyka z hlediska funkce a kombinací zvukových prostředků ve slově, větě a promluvě. Ústředním termínem fonologie je foném, tj. hláska, která je schopna v daném jazyce vytvářet a lišit význam slov.

Obě hlavní hláskoslovné disciplíny se vzájemně doplňují. Jejich vztah je možno zjednodušeně přiblížit takto: fonetika popisuje, jak se hlásky tvoří a jak znějí; fonologie se zabývá tím, jak se chovají. Fonologie je nauka o zvukové stránce jazyka z pohledu systémového (užívané prostředky, vztahy mezi nimi, jejich význam v jazykové komunikaci). Daleko hlouběji rozpracovává teorii fonémů.

    Pro fonologii jsou fonetická data jen východiskem pro další zkoumání. Ve fonetice se klade důraz na objektivně zjistitelná fakta, ve fonologii se pracuje více s tzv. konstrukty a modely.

 

Fonologická transkripce

	je podobná transkripci fonetické
	k jejímu vyjádření se používají šikmé závorky / /
	délka se označuje dvojtečkou - např. á = /a:/

 

Suprasegmentální jednotky

	fonologie zkoumá promluvu jako celek
	tzn., že se neomezuje jen na fonémy a jejich používání ale zohledňuje i takové části věty - promluvy, které za fonémy pokládat nelze
	jde především o: slovní přízvuk suprasegmentální prostředky - tónová modulace, kadence

 

ORTOFONIE

    Ortofonie vymezuje zásady správného tvoření hlásek - správné výslovnosti. Například české r je ortofonické tehdy, je-li utvořeno kmitáním špičky jazyka na dásňovém výstupku za horními řezáky, nikoli hřbetu jazyka na měkkém patře (jako ve francouzštině). Sleduje odchylky, které mohou být způsobeny:

	oblastními odchylkami - nářečí, nadnářečí
	vadami výslovnosti - rotacismy, sigmatismy
	nedbalou výslovností

 

SLABIKA

    Slabika je artikulační minimum, tedy nejmenší jednotka řeči, kterou skutečně vyslovujeme. Slabiku jsou schopny utvořit tyto zvuky:

	samohláska
	dvojhláska
	slabikotvorná souhláska - r, l, m - prst, vlk, osm; vzácně s, š - pst, pšt
	slabika je strukturována na základě kontrastování samohlásek a souhlásek
	samohlásky tvoří jádro (vrchol) slabiky
	slabičné minimum je jedna samohláska nebo dvojhláska