od 11. stol. - glosy a bohemika

staročeské období od přelomu 13. a 14. stol. do doby pohusitské

doba střední od 16. do 18. stol.

novočeské období od národního obrození začátkem 19. stol.

tento pravopisný princip se objevil poprvé v Husově době (nabodeníčko krátké, dnešní háček, a dlouhé, dnešní čárka)

v době barokní přežívaly spřežky (cz = č)

koncem 18. stol. se diakritický pravopis prosadil definitivně

inspiroval zavedení diakritických znamének v jiných jazycích (chorvatština, srbština, slovinština, lužická srbština, baltské jazyky)

p. primitivní

	české hlásky chybějící v latině se označují písmeny pro hlásky zvukově nejbližší
	např. písmeno c označovalo k, c i č
	od poloviny 12. stol. do konce 13. stol. první české písemné památky bohemika (česká jména v cizojazyčném textu) glosy (české překlady slov a frází vepsané do cizojazyčného textu) přípisky (záznamy v češtině, které se neváží k cizojazyčnému textu) nejstarší známé samostatné české věty byly připsány k zakládací listině litoměřické kapituly na počátku 13. století: Pauel dal geʃt ploʃcoucih zemu Wlah dalgeʃt dolaʃ zemu i ʃuiatemu ʃcepanu ʃe duema duʃnicoma bogucea a ʃedlatu (v přepise: Pavel dal jest Ploškovcích zem’u. Vlach dal jest Dolás zem’u i sv’atému Ščepánu se dvěma dušníkoma Bogučeja a Sedlatu.)
	během 13. století se začíná ojediněle objevovat pravopis spřežkový

p. spřežkový

hlásky, které měla čeština oproti latině navíc se označují spojením dvou i více latinských písmen př.: prziyal – přijal, czislo – číslo slovníková definice: v grafémice zápis jednoho fonému více než jedním grafémem (ve staré češtině např. cz = č; jedinou dodnes užívanou spřežkou v češtině je ch) spřežkový pravopis se uplatňoval ve 14. stol. (první spřežky se objevovaly ojediněle už ve 13. stol.) ve formě tzv.: staršího spřežkového pravopisu ch = ch, chz = č, cz = c, g = j, rs, rʃ, rz = ř, s, ʃ = ž, ʃʃ = š, w = v, v = u, zz = s, z = z, ie, ye = ě mladšího spřežkového pravopisu ch = ch, cz = c i č, g = j, rs, rʃ, rz = ř, s, ʃ = s i š, ʃʃ = s i š, w = v, v = u, z = z i ž

p. diakritický

spřežky jsou nahrazeny písmeny s diakritickými (rozlišovacími) znaménky tzv. nabodeníčka: dlouhé jako čárka (délka samohlásek) krátké jako tečka (dnes háček)

na začátku 15. stol. století se ve spise De orthographia Bohemica, jehož autorství se připisuje Janu Husovi, objevuje návrh na změnu pravopisu – tzv. diakritický pravopis pro záznam měkkých konsonantů jsou spřežky nahrazeny tečkou nad písmenem délka vokálů se označuje čárkou zachovávají se spřežka ch a grafém w zaměnitelnost grafémů i a y je zrušena s rozvojem řečnického umění se stále více užívá interpunkční znaménko

p. bratrský

pojmenován podle Jednoty bratrské, která na přelomu 16. a 17. stol. vyvíjela značnou knihtiskařskou činnost byl převážně diakritický se zachováním několika spřežek původní tečka nad měkkými konsonanty se změnila v háček, kterého se užívalo nad č, ď, ň, ř, ť, ž písmeno š se psalo většinou jen na konci slova, uprostřed se psalo spřežkou ʃʃ grafém ě se začal používat dnešním způsobem délka vokálů se označovala čárkou, kromě ů vzniklého z původního ó dlouhé í se z technických důvodů nejprve zvojovalo ii, později se zapisovalo ij, nakonec j vyslovované [j] se zapisovalo jako g nebo y pro zápis [g] se někdy používal grafém ǧ uchovalo se psaní dvojitého w jednoduché v označovalo u na začátku slova diftong [ou] se zapisoval au po c, s, z se vždy psalo y (cyzý) čárka se používala podle pauz ve výslovnosti začaly se používat i tečka, dvojtečka, otazník a vykřičník

analogická úprava

zavedl J. Dobrovský - 1819, platí dodnes po s, z se píše i nebo analogicky y (psi – páni,   psy – pány) trvalo více jak 20 let, než byla přijata šlo o spor mezi zastánci psaní vždy „y“ - ypsilonisté a zastánci psaní „i“ podle Dobrovského - jotisté ypsilonisté trvali na psaní „y“ jako čeští bratři - viz pravopis bratrský jotisté požadovali psaní „i-y“ podle analogie vzorů

skladná úprava

provedena r. 1842 na návrh P. J. Šafaříka, F. Palackého grafémy j a g byly nahrazeny písmeny í a  j  - např. gegj = její, Mág = Máj

úprava z r 1849

	zavedla změnu v psaní grafémů „w“ za „v“ wíno - víno; wesnice - vesnice
	a změnu v psaní grafémů „au“ za „ou“ daubrawa (čteno doubrava) - doubrava

v 6. stol. doložen kmenový svaz Antů (na dolním toku Dunaje) - 602 zničen Avary

v průběhu expanze (6. – 7. stol.) Slované obsadili území na západě až k linii vymezené ústím Labe, řekami Nábou (Bavorsko) a Enží (Rakousko) až po Istrii u Jaderského moře, na jihu až po Peloponés, na východě téměř k Volze

Srbové, Chorvati, Doudlebi, Obodriti

historicky doloženy další názvy slovanských skupin nelze vždy odlišit, zda se jedná o názvy kmenové, místní či mocenských útvarů, např. Polané, Vislané, Moravané, Čechové, Slovinci, Volyňané, Severjané, Radimiči, Vjatiči

byl zahájen pozvolný proces diferenciace Slovanů na západní a jižní

	v 7. stol. vznikla u západních Slovanů Sámova říše (kmenový svaz)
	v 9. stol. Velká Morava, u jižních Slovanů v 9. stol. Chorvatsko a Srbsko
	v 10. stol. český stát a Polsko

zničeny během 11. – 12. stol.

Bulhaři - původně neslovanské obyvatelstvo vedené bulharským chánem Asparuchem; ten přivedl Bulhary na pravý břeh Dunaje a s dalšími sedmi slovanskými kmeny položil základy pro vznik prvního bulharského státu

později byli Bulhaři slovanským obyvatelstvem asimilováni - splynuly se Slovany