Nauka o pravopisu

Principy českého pravopisu

	Diakritický pravopis
	Fonologický princip
	Morfologický princip
	Syntaktický princip
	Lexikální princip
	Historický princip

Čeština používá modifikovanou latinku s diakritikou. Hlavní princip je fonologický, kombinován s principem morfologickým a historickým.

Diakritický pravopis

Čeština používá:

hláskové písmo

latinku, rozšířenou o znaky s diakritikou (čárka, háček, kroužek) znaky s diakritikou jsou tyto: á, č, ď, é, ě, í, ň, ó, ř, š, ť, ú, ů, ý, ž Á, Č, Ď, É, Ě, Í, Ň, Ó, Ř, Š, Ť, Ú, Ů, Ý, Ž čárka se používá k vyznačení délky u samohlásek ke stejnému účelu slouží i kroužek nad písmenem ů, ten se však používá pouze uprostřed slova, ale jsou také výjimky, např. trojúhelník háček se používá k označení tzv. měkkých souhlásek a u písmene ě kromě toho čeština používá i spřežky ch (považována za samostatné písmeno), dz a dž (převážně ve slovech cizího původu)

Fonologický princip (pravopis)

Hlavní princip českého pravopisu je fonologický, nikoliv fonetický. Jedno písmeno má při čtení zvukovou hodnotu jedné hlásky - dům [dúm], ale pro varianty jednoho fonému existuje pouze jedno písmeno !!!nikoliv více!!! - brána x branka.

	grafický zápis totiž plně neodpovídá skutečné výslovnosti
	jednotlivá písmena (grafémy) a spřežky neodpovídají jednotlivým zvukům (při vyslovování), ale fonémům to umožňuje vystihnout určité morfologické a etymologické zákonitosti typicky se to projevuje například tím, že pravopis nepostihuje: spodobu znělosti ve skupinách souhlásek - zpěv x [spjef] ztrátu znělosti na konci slov - led x [let]

Morfologický princip (pravopis)

Pro označení hlásky se použije písmeno, které v daném případě respektuje tvaroslovnou stavbu jazyka.

slovo tácy píšeme s y (ypsilon) podle vzoru hrad, ačkoliv c je jinak v češtině hláska pravopisně měkká

Český pravopis přihlíží k morfologickým a etymologickým zásadám při ohýbání a odvozování slov. Zachovává psaní fonémů bez ohledu na fonetické asimilace souhlásek. To se týká zejména:

	asimilace znělosti např. bezpečí [bespetší] – předpona bez- vyslovená před neznělou souhláskou [bes];
	koncové ztráty znělosti např. led [let] – ledu [ledu] x let [let] – letu [letu]
	asimilace (splývání) exploziv s frikativami např. vyslovované slovo [ďeckí] se píše dětský, nikoliv děcký, neboť je utvořeno z kořene dět- a přípony -ský
	rozlišování psaní mě –  mně obojí vyslovováno [mňe] - např. rozuměl (od rozumím) x jemně (od jemný); obdobně též bě – bje a vě – vje

Historický princip (pravopis)

Český pravopis zachovává některé pozůstatky staršího stavu vývoje jazyka. Písmena ě, ů, y, ý zachycují fonémy, které v minulosti v češtině existovaly, během vývoje však zanikly a splynuly s jinými fonémy.

[editovat] „Měkké“ I a „tvrdé“ Y

Písmena i/í a y/ý se v současné češtině vyslovují stejně [ɪ/iː]. Tvrdé y/ý se původně vyslovovalo zřejmě jako zadní [ɨ(ː)] (jako v současné polštině nebo ruštině) a následovalo za nepalatalizovanými (tvrdými) souhláskami. Měkké i [ɪ/iː] následovalo palatalizované (měkké) souhlásky. Tento rozdíl zůstal v písmu zachován, ačkoliv obě hlásky ve výslovnosti splynuly. Pozůstatkem dřívější fonologické opozice palatalizovanosti je rozdělení souhlásek na pravopisně měkké, tvrdé a obojetné (viz tabulku). Toto rozdělení se kromě pravopisu projevuje i v mluvnici rozdělením měkkých a tvrdých vzorů skloňování. Ve slovech domácího původu se měkké i/í může psát jedině za měkkými nebo obojetnými souhláskami, zatímco tvrdé y/ý následuje tvrdé nebo obojetné souhlásky.

Obojetné souhlásky mohou být následovány jak i/í, tak y/ý. V některých případech mohou rozlišovat významy slov, např. být x bít, mýt x mít. Psaní i/í a y/ý v koncovkách se řídí mluvnickými pravidly, zejména příslušností ke vzorům skloňování a časování a mluvnickou shodou. Tvrdé y/ý v kořenech slov se píše jen v tzv. vyjmenovaných slovech, která se musejí žáci základních skol učit nazpaměť.

Skupiny di/dí, ti/tí a ni/ní se vyslovují [ɟɪ/ɟː, cɪ/ciː, ɲɪ/ɲiː]a píší se namísto ďi/ďí, ťi/ťí a ňi/ňí. Vyslovované [dɪ/di:, tɪ/ti:, nɪ/ni:] se píše dy/dý, ty/tý, ny/ný.

Výše uvedená pravidla se týkají slov domácího původu. Ve slovech cizích se zachovává původní psaní (cyklus, diktát, ribóza). Z tohoto důvodu se v přehledech měkkých, tvrdých a obojedných souhlásek neuvádějí písmena g, q, w, x, která se píší pouze v cizích slovech, psaní i/y se u nich řídí původním pravopisem.

Písmeno Ě

Toto písmeno tvoří jednotu s předchozí souhláskou, na níž závisí výslovnost celé skupiny (slabičný princip):

dě, tě, ně [ɟɛ, cɛ, ɲɛ] se píše namísto ďe, ťe, ňe (analogicky k di, ti, ni);

bě, pě, vě, fě se píše namísto bje, pje, vje, fje. Po předponách ob- a v- se však píše bje, vje (objem, vjezd).

mě [mɲɛ] se píše namísto mňe. Z etymologických důvodů se v některých slovech píše mně.

Grafém ě je pozůstatkem zaniklého [ʲɛ], které palatalizovalo (měkčilo) předcházející souhlásku, podobně jako měkké i (viz výše). Skupina mě se v minulosti vyslovovala [mjɛ].

Dlouhé Ú x Ů

Dlouhé /uː/ se v češtině zaznamenává dvěma způsoby na základě následujících pravidel:

ú se píše na začátku slov a slovních základů (účast, zúčastnit se, úhel, trojúhelník), v ostatních pozicích došlo k diftongizaci na ou;

ů se píše v ostatních pozicích (kůže, domů), nemůže tedy stát na začátku slova. Původně vzniklo k zápisu dvojhlásky /ʊ̯o/, která se vyvinula z původního dlouhého /oː/ a později se její výslovnost změnila na dnešní /uː/.

V cizích slovech a v citoslovcích se píše pouze ú, a to bez ohledu na pozici (kúra x kůra, túra, bú, vrkú).