nauka o grafické stránce jazyka

studuje písemnou podobu jazyka

zabývá se:

	vznikem
	vývojem
	podobou
	zákonitostmi
	pravidly písemného zápisu jazykových projevů

grafémika např.:

	zkoumá a srovnává různá písma
	zjišťuje vztahy mezi písmy příbuznými, mezi písmy výchozími a písmy z nich odvozenými

výsledky grafémických zkoumání slouží nejen jazykovědcům, ale i historikům a archeologům

g. je důležitým pomocným oborem rovněž pro informatiku

součástí g. je nauka o pravopisu ortografie

stanovuje zásady a pravidla písemných zápisů ve spisovném jazyce

vymezuje pravidla písemného zápisu jazykových projevů, závazná pro všechny uživatele spisovného jazyka, tj. popisuje pravopis daného jazyka

pravopisná pravidla zachycují zejména:

	a) podobu písmen
	b) základní pravopisné principy daného jazyka
	c) označování hlásek písmeny, především v problematických případech (v češtině jde např. o psaní ily, slz, velkých písmen aj.)
	d) podobu a platnost diakritických znamének (v češtině je to tečka, há­ček, čárka, apostrof)
	e) psaní slov přejatých z jiných jazyků (nepřesně, ale vžitě označova­ných jako slova cizí), včetně vlastních jmen
	f) hranice slov v písmu (sem patří psaní spřežek a spojovníku a pravi­dla rozdělování slov)
	g) psaní interpunkčních znamének

základní příručkou jsou Pravidla českého pravopisu - PČP (školní nebo akademické vydání, platné vždy v poslední vydané verzi) důležitou součástí obou vydání je pravopisný slovník

	soustřeďuje se zejména na slova, jejichž psaní by mohlo podle zkušeností tvůrců Pravidel činit potíže
	rozdíl mezi oběma vydáními je minimální akademické vydání zařazuje navíc seznam zeměpisných jmen, seznam rodných jmen a seznam antických jmen ve školním vydání obsahuje slovníková část užitečné informace o koncovkách a výslovnosti v problematických případech

další příručkou o českém pravopisu je Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost - SSČ

uvádí mj. ortografickou podobu slov

je znak, jenž označuje určitou hlásku, nejčastěji jednu

	označuje-li jednu hlásku spojení dvou nebo více písmen, hovoříme o spřežce v češtině máme jedinou spřežku, a to ch př. spřežky v jiných jazycích: v angličtině sh [š]: finish (končit) v němčině sch [š]: die Schicht (pracovní směna) v maďarštině sz [s]: Szeged (název města) ve španělštině ll (měkké l): lama (lama)
	jedna hláska - dvě písmena čeština hlásku [i] lze zapsat pomocí i, y
	více hlásek - jedno písmeno čeština písmeno ě čte jako [ň+e], [je], [e] - měřit, věřit, dě1at ruština щ - čte vždy jako měkké [šč] - борщ [boršč], popř. jako měkké [šš]

systém znaků sloužících k zachyceni jazykového projevu s cílem uchovat text tak, aby bylo možno jej kdykoli později reprodukovat čtením

základem písma se může stát:

	znak obrázkový (co znak, to slovo - např. čínské písmo)
	znak slabičný (co znak, to slabika - např. staré krétské lineární písmo B)
	znak hláskový (co znak, to hláska)

evropské jazyky vycházejí vesměs z hláskového písma

	v řadě evropských jazyků (v angličtině, francouzštině, němčině,...) však došlo v důsledku jazykového vývoje ke značnému rozchodu mezi jejich psanou a mluvenou podobou:
	jednu hlásku velmi často označuje více písmen a jedno písmeno se nezřídka čte jako různé hlásky

!!! předpoklad !!!

	nezávisle na sobě vznikla nejprve dvě písma: sumerské obrázkové písmo koncem 4. tisíciletí př. n. 1., ze kterého brzy nato vzniklo písmo klínové staroegyptské obrázkové (hieroglyfické) písmo přibližně v téže době h. označovaly původně celé slovo, později jen slabiku a souhlásku
	z převzatých obrázkových znaků egyptských vzniklo v 13. stol. př. n. 1. hláskové písmo fénické mělo 22 znaků, a to jen pro souhlásky
	zněj pak převzetím a úpravou vzniklo v 9. - 8. stol. př. n. 1. písmo řecké o 24 písmenech (alfabeta) Řekové samohlásky zavedli; využili k tomu fénických písmen označujících hlásky, které v řečtině neexistovaly, a některá písmena vytvořili nově
	přes Etrusky si pak koncem 7. stol. př. n. 1. osvojili západní řeckou alfabetu Římané
	po dalších úpravách z ní vzniklo písmo latinské
	východní větev řeckého písma dala vzniknout v 9. století mj. staroslověnské cyrilici

český jazyk používá latinku

nebyla převzata přímo z latinského písma starověkých Římanů, ale vyšla z něj a byla do dnešní podoby postupně upravována od středověku - dotvořena byla z humanistické kurzívy v 15. století

kladení členících znamének vyjadřujících fonetické a skladební vztahy a stylizační prostředky

i. znaky - tečka, čárka, středník, otazník, vykřičník, dvojtečka, uvozovky, pomlčky, tři tečky, závorky a odsuvník

abeceda je řazení písmen v ustáleném pořadí, stanoveném pro daný jazyk závaznou dohodou uživatelů

Češi musejí při kontaktu s cizím jazykem dávat pozor na spřežku ch, která se ve většině evropských jazyků považuje za spojení c + h, takže se neklade až za h jako v naší abecedě (výjimkou je španělština, která ve shodě s češtinou chápe ch jako samostatnou spřežku, avšak v abecedě ji klade hned za c, nikoli za h).

česká abeceda má 42 písmen

	26 základních
	15 s diakritickým znaménkem
	jednu spřežku
	ve slovech přejatých z cizích jazyků se navíc užívají písmena q, w, x