Úvaha

 

Úvahový slohový postup a slohový útvar úvaha patří k nejnároč­nějším.

V úvaze se projevuje úroveň myšlení, zralost autora, jeho pohled na svět, vzdělání i zkušenosti.

S úvahou se setkáváme i v jiných slohových útvarech - může doplnit popis i charakteristiku, je součástí vypravování, najdeme ji v některých pasážích výkladu.

Mluvíme o úvaze:

ù      publicistické

-         velmi často se projevuje jako úvodník

-         politic­ká úvaha oficiálního charakteru, může mít podobu reportáže ze sociálního prostředí,

-         jindy je to kratší hodnotící úvaha - komen­tář;

ù      vědecké

-         při výkladu může autor na počátku práce uvažovat nad problémem, posuzovat ho z různých hledisek, v závěru prá­ce se někdy rovněž vrací k úvaze: uvažuje o dalších možnostech využití svého objevu nebo o dalších etapách rozvoje jistého jevu,

-         naznačuje i možné problémy atd.

-         ve vědeckém projevu má úva­ha méně subjektivní charakter;

ù      umělecké

-         setkáme se s ní nejčastěji

-         bývá součástí autorské řeči;

-         vypravěč uvažuje, vysvětluje nebo zdůvodňuje – zamýšlí se nad jevy, nad jednáním postav, nad výsledky či důsledky lid­ ských činů

-         úvaha se objeví i v řeči postav, které v monologu či dialogu uvažují nad svým postavením, situací, možnostmi, kte­ré se jim nabízejí atd.

-         umělecká úvaha pracuje s mnohem širší škálou uměleckých jazykových prostředků než úvaha publicistická nebo vědecká. Vedle citově neutrálních slov má další možnosti

o       expresivní vyjádření, archaismy, neologismy - záleží na tom, o čem autor uvažuje, co pokládá za hlavní problém.

 

Svébytným druhem úvahy je esej.

Esej (muž. i žen. rod) je úvaha na odborné téma (zpravidla filozofické, ale také literární, estetic­ké apod.), která je vyjádřená velmi živě, často obrazně, expresivně, s jistou dávkou subjektivity, vždy s účinným dopadem na čte­náře (srov. F. X. Salda, Václav Havel).

Úvahu najdeme i v poezii - reflexivní básně.

 

Základní znaky úvahy

ù      Úvaha je slohový útvar, ve kterém se autor zamýšlí nad určitým problémem či jevem. Někdy se přibližuje k výkladu: musí totiž -stejně jako výklad - vycházet z daných faktů. Tato fakta respek­tuje; zabývá se rovněž vztahy příčinnými, podmínkami, účelem i dů­sledky jednání.

ù      Na rozdíl od výkladu úvaha fakta neshromažďuje, nerozebíráje ani Je nepodrobuje experimentu.

ù      Úvaha spočívá v hodnocení fakt.

ù      Dále: Na rozdíl od výkladu úvaha nepoučuje o daných faktech, nepředkládá nám nové poznatky jako další informace, nýbrž se nad nimi zamýšlí, vyvozuje jisté obecné závěry. Autor vychází i ze svých osobních zkušeností a názorů. Uplatňuje ve zvýšené míře své subjektivní soudy. Úvaha je subjektivní. Autor zaujímá svůj vlastní postoj jak k danému problému vůbec, tak i k jeho řešení.

ù      V úvaze nejde o faktografické poučení, ale o zamyšlení nad pro­blémem. Autor chce k tomuto zamyšlení dovést také čtenáře. Úva­ha tedy přivádí k zamyšlení autora i čtenáře.

ù      Úvaha však často problém sama neřeší. Autor nechává problém otevřený a ponechává na čtenáři, aby si problém dořešil sám (tím ho nenásilně a působivě ovlivňuje).

ù      Autor dává v úvaze jasně najevo své stanovisko. Někdy má úva­ha apelativní charakter. Autor čtenáře vyzývá k zamyšlení, ale někdy i k jednání.

 

Jazyková stránka úvahy

Úvaha jako útvar založený na uvažování a přemýšlení musí klást velké nároky na přesnost vyjadřování.

Musí umět jevy a problémy pojmenovat, odlišit mezi sebou, vystihnout charakteristické zna­ky (podobně jako výklad), ale je náročná i na posuzování a hodno­cení jevů.

a) Slovní  zásoba  úvahy

ù      základem je správná volba hodnotících výrazů (adjektiv) - přesný, vyspělý, zdařilý, potřebný atd.,

ù      přesnost ve výběru adverbií (příslovečných určení) - vhodně, vy­soko, důkladně, povrchně atd.

ù      substantiva mají úlohu jednak pojmenovací - epocha renesan­ce, vzdělání mládeže, kultura odívání; jednak hodnotící - úpadek, vzestup, pád, krize, kult.

ù      slovesa mají rovněž často úlohu hodno­tící, - ocenit, podivit, zaujmout.

b) Větná  stavba  úvahy

ù      základem je správné a přesné vyjadřování příčinnostních vztahů, přesné vyjadřování logických souvislostí

ù      úvaze používáme, podobně jako při výkladu, vět důvodových, podmínkových, účelových, přípustkových, důsledkových

ù      úvaze nejde o tyto vztahy a vazby jako při výkladu - úvaha kla­de důraz na přesnost úvahového procesu, zda tento proces je logický

ù      přesnost a znalost termínů se předpokládá, ale v úvaze je ně­kdy tato přesnost relativní - autor se pohybuje nikoli ve světě fakt, ale ve světě možností

ù      autor se čtenářem navazuje a udržuje kontakt. Využívá k tomu především různých druhů vět

ù      zatímco ve výkladu převládají věty oznamovací, v úvaze volí autor věty zvolací, žádací, tázací

ù      tázací věty mají v úvaze svébytné místo

ù      jsou to:

o       jednak řečnické otázky - autor se obrací ke čtenáři, jeho otázky jsou spíše vý­zvou, apelem

o       jednak používá typu otázek, které nazýváme deliberativní

o       jsou to otázky, na něž nečekáme odpověď, vedou k zamyšlení, naléhají na naše svědomí, myšlení i jednání

o       otázky mohou být položeny v úvodu i závěru úvahy, mohou být obsaženy už v názvu

 

Protože je úvaha útvar subjektivní, autor se často uchyluje k vý­razům, kterými dokumentuje svůj myšlenkový proces: domnívám se, že... jsem přesvědčen o... myslím si, že... věřím, že...

V úvaze bývají časté i věty jednočlenné nebo neúplné: je patr-no... zůstává nezodpovězeno... je mi známo...

 

Kompozice úvahy

ù      kompozice úvahy sestává z těchto komponentů (složek):

o       vychází z jistých fakt, která jasně pojmenuje, nebo z  jistého, často obecného problému.

o       na počátku úvahy může stát otázka. Někdy formou otázky zopakujeme název;

o       daná fakta hodnotíme, zaujímáme k nim postoje - to je stať, hlavní část úvahy;

o       tvrzení dokazujeme, argumentujeme, vyvozujeme závěry nebo necháváme problém otevřený - to jsou dva možné způsoby zá­věru úvahy

 

Tato stránka WWW je 28